Ukrajinština Čeština

Společnost Ivana Kondura


Historie

Na této straně bychom chtěli, ve stručnosti, zobrazit život ukrajinských běženců v Československu tak, jak se nám ho podařilo zmapovat, respektive jak se nám ho podařilo vyčíst z dostupných materiálů.

Na přelomu let 1918 - 1919 nevypadla situace Ukrajiny zcela beznadějně. Ukrajinský stát na území bývalé ruské říše existoval a zbavil se své dočasné závislosti na Německu. Na západní Ukrajině byla na přelomu října a listopadu 1918 rovněž nastolena ukrajinská státnost, v lednu 1919 pak mohlo být deklarováno spojení obou územních podob ukrajinského státu. Jeho představitelé věřili, že získají pochopení západního světa, zejména vítězných dohodových mocností. Ty však k Ukrajině přistupovaly velmi opatrně a s viditelnou nedůvěrou.

Vůbec první jednotky, které přišli na naše území byly jednotky 1. Horské brigády Ukrajinské Haličské armády nezávislé Západoukrajinské lidové republiky (tato republika, v čele s prezidentem Dr. Jevgenem Petruševičem byla vyhlášena na Západní Ukrajině 1. 11. 1918). Brigáda ustupovala v polsko-ukrajinské válce (únor - červen 1919) před přesilou postupující šedesátitisícové armády Polska. K ní se připojila i řada vojáků jiných útvarů, civilních osob, žen a dětí. Tato skupina překročila státní hranici (dle hlášení velitele Podkarpatské skupiny armády divizního generála Hennocgue) ve dnech 20. a 21. května 1919 od Nyžněvského průsmyku údolím řeky Latoryca a Užokským průsmykem a ustupovala do vnitrozemí Podkarpatské Rusi. Ukrajinskému vojsku velel ataman Čerskyj. Podle jeho sdělení činil početní stav jednotek 500 důstojníků a 1500 příslušníku mužstva. Podle hlášení generála Hennocque bylo ovšem po odzbrojení jednotek odesláno z Podkarpatské Rusi 100 důstojníku a 2600 příslušníku mužstva. dále 700 mužů zůstalo v Mukačevu, aby pečovali o koně.

Internovaná 1. horská brigáda byla odeslána do Košic a poté do roztřiďovacího tábora v Novém Mestě pod Šiatorom. Velitel Zemského vojenského velitelství na Slovensku navrhoval, aby tyto jednotky byly řádně organizovány jako pluk a zařazeny do Československé armády.Ministerstvo národní obrany ovšem tento návrh neschválilo a nařídilo, aby z dobrovolníků ukrajinské armády byly sestaveny pracovní oddíly pro střední a západní Slovensko a hlavní síly brigády, případně další jednotky ukrajinského vojska, byly odesílány do zajateckého tábora v Německém Jablonném.

K jednání s velitelstvím Československé armády k otázkám:

- postavení vojska z hlediska mezinárodního práva
- jeho umístění a použití
- vystrojení, vyzbrojení a materiálního zabezpečení
- nové výstavby a výcviku
- telegrafického a radiového spojení s ukrajinskou vládou
- výměny informací
- byl jmenován major ukrajinského generálního štábu Alois Zimmermann.

Ministerstvo národní obrany vydalo svými nařízeními ze dne 5. a 6. června 1919 k problematice ukrajinského vojska následující rozhodnutí:

- MNO považuje ukrajinské vojsko za spřátelené. Došlé transporty byly ubytovány v táboře v Německém Jablonném, kde budou dle možností opatřené oděvem a obuví.

- MNO souhlasí, aby veškerý materiál patřící ukrajinskému vojsku byl soustředěn, inventarizován a ukrajinskými příslušníky v dobrém stavu udržován.
Použití tohoto materiálu pro vlastní účely je možné pouze v případě nutnosti. Inventář budiž MNO zaslán se sdělením, co bylo použito pro vlastní účely.

- V otázce peněžních náležitostí jsou důstojníci i mužstvo ukrajinské armády postaveni na roveň československého vojska v zázemí.

Početní stav ukrajinského vojska po jeho přesunu do Německého Jablonného ke dni 4. června 1919 činil 145 důstojníků a 3797 příslušníků mužstva. Přílivem uprchlíků z polského, italského a srbského zajetí se zvýšil natolik, že další přijímání do Německého Jablonného bylo zastaveno. Přesto, na žádost ukrajinských zástupců a se souhlasem vlády, bylo do Československa přesunuto i dalších 800 ukrajinských vojáků původně z italského zajetí (včetně žen a dětí) z internačního tábora Lebring v Rakousku. Na Československé neutrální území se uchýlili a další civilní utečenci (jednotlivci i skupiny). V důsledku toho, pro nedostatečnou kapacitu tábora v Německém Jablonném, byl obsazován i bývalý zajatecký tábor v Liberci.

Vzhledem k vývoji na Ukrajině, dochází ke sjednocení Západoukrajinské lidové republiky s hlavním městem Lvov (Lviv) a Ukrajinské lidové republiky s hlavním městem Kyjev (Kyjiv) 22. ledna 1919, a později dochází i ke sjednocení armád obou republik pod velení atamana Petl'ury. Počítá vedení sjednocené Ukrajiny i s pomocí svých vojáků dislokovaných na území Československa. Pravděpodobně i proto posílá z Vídně do Čech zkušeného plukovníka Warywodu, aby vojska cvičil k jejich nasazení na Ukrajině.

Ukrajinská mise v Praze začátkem listopadu 1919 žádá písemně Ministerstvo národní obrany, aby svého času odebraný válečný materiál byl vydán, a součastně s transporty mužstva, byl odeslán na Ukrajinu. Armáda je srozuměna s tím, že válečný materiál 1. horské ukrajinské brigády se má tomuto svazku vrátit. Zároveň mise požádala ministerstvo zahraničních věcí o souhlas k odjezdu brigády na Ukrajinu. Ke konci roku 1919 ukrajinská brigáda, přes některé vnitřní problémy a nedostatky ve vycvičenosti, byla v podstatě připravena k vyzbrojení, docvičení se zbraní a k odeslání na Ukrajinu. Vrácení válečného materiálu této brigády, případně její dozbrojení bylo vázáno a podmíněno souhlasem československé vlády k jejímu odeslání na území Ukrajiny přes Rumunsko. MNO opakovaně vyjadřuje souhlas s odesláním brigády na Ukrajinu, ovšem ministerstvo zahraničních věcí nesouhlasí a "trvá na stanovisku neutrality a tudíž nemůže přistoupiti k návrhu, aby ukrajinská brigáda v Německém Jablonném byla již nyní dopravena do Ukrajiny". Přesun vojáků na Ukrajinu se tedy neuskutečnil.

Do internačního tábora v Liberci, respektive Růžodolu u Liberce, byla v létě a na podzim roku 1920 umístěna další významně početná skupina ukrajinského vojska generála Krause, která v počtu asi 1000 vojáků postupně přešla Jabluneckým průsmykem u Jasiny na československé území. I když se materiály o původu této skupiny různí, oficiálně podle Československých úřadů šlo o vojsko spjaté se Západoukrajinskou lidovou republikou. Také uváděné počty se velice různí, jeden materiál uvádí, že Krausova skupina čítala asi 1000 vojáků, a jiný konstatuje, že na železničním uzlu Čop jeho skupina činila asi 50 důstojníků a 370 mužů. Z tohoto počtu na Podkarpatské Rusi a Slovensku zůstalo 29 důstojníků a 250 mužů jako pracovní oddíly. Zbytek byl přesunut do internačního tábora v Liberci. Podle hlášení ze září 1920 bylo v libereckém táboře celkem 386 důstojníků, 741 příslušníků mužstva, 38 žen a 6 dětí.

Vysoký morální stav, který se u ukrajinské brigády udržel téměř do konce roku 1919, poté postupně upadal. Byl negativně ovlivněn zprávami o obrovském chaosu na Ukrajině a zejména zákazem odjezdu ukrajinského vojska do bojů na Ukrajinu. Politická a vojenská situace na Ukrajině byla velice rozporná a zejména pro zahraničí, tedy i pro ukrajinské vojsko v Československu naprosto nepřehledná. V centru Ukrajiny, v Kyjevě, došlo během dvou let k několikeré násilné změně vlády. Nakonec došlo k vytěsnění Ukrajinské centrální rady z Kyjeva do Kamence Podolského a k definitivnímu obsazení Kyjeva vládou sovětů. V listopadu 1920 došlo k úplné porážce Ukrajinské armády Simona Petl'ury na Volyni a tím i k zániku Ukrajinské lidové republiky.

V průběhu celého pobytu ukrajinského vojska v Československu probíhala kulturně osvětová a vzdělávací činnost v obou lokalitách internačních táborů. Byla organizována celá řada kroužků, střelecká univerzita, byla zřízena knihovna, vydavatelství, řada dramatických kroužků a divadlo, pěvecké soubory, orchestry a sportovní sokolské skupiny. Nejdůležitějším úkolem těchto kroužků byl boj s negramotností. Téměř čtvrtina vojáků - střelců (kolem 1200 jedinců) byla negramotná.

Kromě toho byly organizovány i vyšší formy studia a doškolování ve všeobecném i odborném vzdělání. Byly to kurzy základního vzdělání, zemědělského hospodaření, mlékárenství, kurz pro knihovníky, pro řemeslníky, poštovně spojovací a telegrafní kurz, kurz těsnopisu, deskriptivní geometrie a řada dalších.

Pro vojáky a emigranty, kteří v důsledku válečných událostí museli přerušit svá studia, byly organizovány maturitní kurzy na gymnáziích a obchodních akademiích. Obdobně byly organizovány jazykové kurzy češtiny, angličtiny, francouzštiny a italštiny. Kromě toho asi 150 příslušníků brigády nastoupilo studium na vysokých školách v Praze, Brně, Poděbradech a Příbrami. Velitel brigády za tím účelem uděloval důstojníkům dovolenou. Školy a kurzy se konaly buď přímo v táborech nebo místních školách ve večerních hodinách. Později, díky velkorysé finanční podpoře československého státu, byly na území Československa založeny různé ukrajinské školy.

- Ukrajinská volná univerzita při Karlově univerzitě, která se přestěhovala do Prahy z Vídně a měla filozofickou a právnickou fakultu.

- Ukrajinská hospodářská akademie v Poděbradech, která plnila funkci ukrajinského vysokého učení technického v emigraci a vyšlo z ní přes 500 inženýrů několika specializací.

- Ukrajinská vysoká škola báňská v Příbrami.

- Ukrajinský pedagogický institut v Praze.

- Ukrajinské gymnázium v Řevnicích (později v Praze - Modřanech)

V letech 1921 až 1922 studovalo v ČSR na různých školách 1121 Ukrajinců. Téměř nikdo z nich, zejména z absolventů vysokých škol, se v dalších letech neodvážil vrátit na Ukrajinu.

V souvislosti s vývojem na Ukrajině, se zánikem Ukrajinské lidové republiky, byla ukrajinská brigáda v roce 1920 reorganizována na cca 70 pracovních oddílů, které pracovaly po celém Československu.

- Čechy: Praha, Pardubice, Milovice, Most, Kuchař, Terezín, Hejnice, České Budějovice, Račiněves, Liberec, Německé Jablonné, Tvrdošín, Planá, Litoměřice, Uhříněves, Chomutov, Žlutice, Lysá nad Labem, Čáslav, Jindřichův Hradec, Cheb, Plzeň, Josefov, Hradec Králové ...

- Morava: Brno, Olomouc, Studénka, Holešov, Břeclav, Lipník, Opava ...

- Slovensko: Bratislava, Žilina, Bánská Bystrica, Ružomberok, Komárno, Lučenec, Košice, Slovenské Nové Mesto, Trenčín, Leopoldov ...

- Podkarpatská Rus: pracovalo celkem 22 důstojníků a 767 příslušníků mužstva, z toho 250 ze skupiny generála Krause. Lokality se nepodařilo dohledat.

Pracovní oddíly byly nasazeny především na práce na státních a vojenských objektech, ale i v továrnách a v zemědělství.

Československé ministerstvo národní obrany, které bylo péčí o internované ukrajinské vojáky od roku 1919 pověřeno, dospělo postupně k názoru, že optimálním řešením problémů spojených s dosavadním umístěním Ukrajinců, by bylo sestěhování obou táborů do jediného místa. Volba padla na Josefov, město s výraznými vojenskými tradicemi, kde byli původně umístěni ukrajinští zajatci z první světové války. Mezi jarem a podzimem 1921 byl přesun obou vojenských formací proveden, ačkoliv příslušníci Ukrajinské brigády se pokusili tuto variantu co nejvíce oddálit. V souvislosti se změnou místa pobytu ukrajinských jednotek došlo i ke změně jejich právního charakteru. Dosavadní Ukrajinská brigáda byla likvidována a ve vedení josefovského tábora převzali rozhodující pravomoc představitelé československé armády. Přesto však Ukrajincům zůstalo zachováno právo organizovat vnitřní život tábora do značné míry podle vlastních představ.

Počet obyvatel josefovského tábora kolísal vzhledem k studijním pobytům Ukrajinců v Praze, Brně, Příbrami, ale i jinde. Množství aktuálně přítomných a vyživovaných osob však soustavně přesahovalo tisíc osob (včetně žen a dětí). Ostatní vojáci a důstojníci byli nadále detašováni u různých vojenských pracovních oddílů, které vznikaly, byly reorganizovány či rušeny podle aktuální potřeby. Existence některých těchto oddílů se protáhla i na několik let, v některých místech působilo i několik oddílů najednou. Každý z nich čítal obvykle několik desítek vojáků.

Ne všichni ukrajinští emigranti v českých zemích chtěli a mohli studovat. Po zrušení vojenských pracovních oddílů se část jejich příslušníků, kteří srostli s příslušnými místy, pokoušela o další uplatnění právě zde, nejen v Německém Jablonném a v Liberci, ale i jinde na českém venkově. Někteří z nich se vrátili k zemědělství, které bylo zaměstnáním a údělem většiny z nich před odchodem z Ukrajiny. Práci nalezli na velkostatcích například na Mladoboleslavsku nebo v širším pražském zázemí.

Pokusy o organizační podchycení této části emigrace, která se neživila intelektuální prací, a o její zachování pro ukrajinský národní organismus vyplňují celé meziválečné období. Úspěch zde nemohla mít žádná z politických stran, které se snažily pokračovat v činnosti mimo Ukrajinu, ale ani kulturně či vědecky orientované spolky. Ohlas mohl najít spíše program emigrantských organizací zaměřených na obecnější a osvětovou činnost.

Tehdejší prezident republiky Tomáš Garigue Masaryk se osobně značně zasloužil o velkou morální, materiální a finanční pomoc ukrajinské emigrace a ukrajinskému vojsku, (dle některých informací osobně navštívil tábor v Německém Jablonném a přislíbil zájemcům lodní lístky do Ameriky). Díky prezidentově osobní náklonnosti k Ukrajině získali ukrajinští emigranti v ČSR unikátní příležitost k rozvoji svého kulturního, vědeckého a veřejného života. Vláda, úřady i obyvatelstvo ČSR ve své naprosté většině ukrajinské emigraci všestranně pomáhaly. Velká pomoc byla poskytnuta i civilistům - politickým emigrantům, některým členům vlády i osobně prezidentovi Ukrajiny Michailu Hruševskému, kterému ČSR poskytla po určitou dobu i politický azyl. Značné úsilí a snahu o co nejefektivnější pomoc vynaložili i příslušníci organizačního oddělení Generálního štábu, dalších složek MNO a Zemských vojenských velitelství. Mnozí s těchto vojenských činitelů se bezprostředně účastnili společných bojů u Zborova, Bachmače a na jiných místech Ukrajiny, kde se československé vojsko těšilo velké oblibě, úctě a vážnosti.

Použitá Literatura:

I.Vološčuk, Ukrajinské vojsko v Československu v letech 1915-1921
Bohdan Zilynskyj, Ukrajinci v Čechách a na Moravě
Milan Skála, Ukrajinské vojenské tábory v ČSR se zvláštním zřetelem na kulturně osvětovou činnost.
Václav Novák, Pevnostní hřbitov v Josefově.
Olga Mertlíková, Josefov ve starých pohlednicích.
Dagmar Petišková, Muzeum osvobozeneckého boje Ukrajiny (K 80. výročí založení)

NAHORU
Copyright © 2011 - 2013 (Petr Novák - Společnost Ivana Kondura).
Poslední aktualizace: 14.6.2013