Ukrajinština Čeština

Společnost Ivana Kondura


Muzeum

Velice významnou institucí v životě Ukrajinců v období první republiky bylo "Muzeum osvobozeneckého boje Ukrajiny".

Čerpáno ze Sborníku příspěvků konference "Muzeum osvobozeneckého boje Ukrajiny" k 80. výročí založení, konanou ve dnech 12. - 14. října 2005 v Praze.

Výtah z přednášky PhDr. Mykoly Mušinky "Muzeum osvobozeneckého boje Ukrajiny v Praze (1925 - 1948). Dějiny a součastné rozmístění jeho fondů".

Muzeu osvobozeneckého boje Ukrajiny v Praze patří jedno z nejvýznamnějších míst mezi institucemi ukrajinské emigrace v Československu v meziválečném období. O této instituci se v Čechách, ale i na Ukrajině, ví bohužel velice málo. Byla to jediná ukrajinská instituce v Čechách, sídlící ve vlastní budově. A nebyla to ledajaká budova! Dvoupodlažní činžák v Nuslích: 21 místností, 8 sklepů, dvorek se zahradou. Koupená byla výlučně z finančních prostředků ukrajinské emigrace celého světa, bez jakýchkoliv státních nebo jiných cizích dotací. V muzeu bylo přes milion muzejních jednotek, přitom ani jedna z nich nebyla zakoupená. Všechny byly darovány ukrajinskými emigranty - vyhnanci z rodné vlasti. Bohužel osud této instituce byl tragický, 14. února 1945 jedna z amerických bomb (určených k bombardování Drážďan) spadla před budovu muzea a totálně je zničila. Naštěstí podstatnou část materiálů muzea (cca 40 tun) podařilo se zachránit a v neuvěřitelně těžkých podmínkách převézt do suterénu pražského Klementina a Archivu Ministerstva vnitra na Hradčanech. Po osvobození Prahy v květnu 1945 se tyto materiály staly vojenskou kořistí Sovětské armády. Řediteli muzea Symonu Narižnému se podařilo alespoň přesvědčit velení Sovětské armády, že tyto materiály nikdy nepatřili Němcům, ani jinému bojujícímu nepříteli Sovětského svazu, ale Ukrajincům celého světa, žijícím především v USA, Velké Británii, Francii a Československu, tedy ve spojeneckých státech. V souladu s mezinárodním právem nemůže být majetek spojence zabaven jako vojenská kořist. Stalinovi tehdy velice záleželo na dobrých vztazích se spojenci, proto dal osobní rozkaz do Prahy zrušit zabavení a vrátit materiály původnímu majiteli, tedy Společnosti Muzea osvobozeneckého boje Ukrajiny (mezitím přejmenované na Společnost Ukrajinského muzea v Praze). Tento nečekaný rozkaz prodloužil život muzeu o tři roky - do března 1948, kdy ho nová komunistická vláda definitivně zrušila. Ještě téhož měsíce sovětští experti odvezli z Klementina na neznámé místo šest nákladních aut archivních materiálů. Další desítky tun byly odvezeny do Sovětského svazu později.

Muzeum osvobozeneckého boje Ukrajiny v Praze bylo založeno v květnu 1925 z iniciativy profesorů Ukrajinské svobodné univerzity v Praze, zejména profesora dějin umění Dmytra Antonovyče (1877 - 1945), který byl ředitelem Muzea od jeho založení až do své smrti. Formálním majitelem muzea se stala "Společnost Muzea osvobozeneckého boje Ukrajiny", jejíž ustavující zasedání se konalo 23. května 1925. Mezi první exponáty, které se staly základem muzejního fondu, patřily materiály internačních táborů pro Ukrajince v Čechách, Polsku a Rakousku, a také knihy, časopisy, mapy, umělecká plátna, vojenské vlajky, písemné dokumenty a další věci, které s sebou emigranti přivezli z vlasti. Od roku 1930 v muzeu spolu s Dmytrem Antonovyčem systematicky pracoval i jeho bývalý žák z Ukrajinské svobodné univerzity Symon Narižnij (1898 - 1983), jehož vedení Společnosti jmenovalo zástupcem ředitele.

V roce 1927 byla prvně vyslovena myšlenka postavit muzeu vlastní budovu. Od roku 1932 začíná projekt dostávat reálnou podobu. Na výzvu vedení společnosti posílaly tisíce Ukrajinců z celého světa do Prahy své peněžní a věcné dary. Vzniklo několik projektů Ukrajinského domu. Ovšem nakonec se v roce 1937 Společnost rozhodla nestavět vlastní budovu, ale koupit již postavenou. 16. března 1938 vedení Společnosti získalo za 230 000,- korun v Horymírově (dnešní Štětkově) ulici v Nuslích dvoupatrovou budovu s pozemkem. Aby se obytný dům dal použít pro muzejní účely, bylo nezbytné provést generální opravu. Došlo k ní v letech 1938 - 1939.

V roce 1939, po rozpadu Československa v důsledku Mnichovské smlouvy a po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava, zrušila německá vláda všechny společenské organizace na okupovaném území, tedy i muzeum. Vedení muzea se však podařilo přesvědčit vládu, že Společnost \muzea osvobozeneckého boje Ukrajiny se nikdy nezabývala politikou a zabývat se jí nebude. Okupační vláda 6. srpna 1940 schválila statut společnosti a povolila jí obnovit svou činnost. Muzeum bylo celý čas pod dohledem německého gestapa a v roce 1943 byl uvězněn jeho ředitel D. Antonovyč.

Bombardování muzea v únoru 1945 mu způsobilo obrovskou škodu. Čtvrtina budovy byla zcela zničena, zbytek byl vážně poškozen. Byla zničena výstavní síň s cennými exponáty (obrazy, sochami a dalšími uměleckými předměty), část knihovny a archivu, zasedací sál, byty rodiny S. Narižného a D. Antonovyče. Zřítily se schody ve všech patrech, střecha zůstala viset ve vzduchu. Budova byla tak zničená, že již nešlo provést opravu. Bylo nutné ji srovnat se zemí.

Koncem války se značná část ukrajinské emigrantské inteligence, včetně pracovníků muzea a dvou předchozích předsedů společnosti, vydala z Prahy na západ, do americké zóny. Symon Narižnij zůstal v Praze, aby chránil dochované materiály muzea. Převést ohromné množství materiálů do zahraničí, nebo je spolehlivě uschovat v Praze nebylo možné. Po vstupu Sovětské armády zahájila její kontrarozvědka své aktivity zatýkáním civilního obyvatelstva, zejména emigrantů z východoslovanských zemí. Mezi desítkami Ukrajinců byli zatčeni a deportováni na Sibiř také předseda Společnosti Ukrajinské muzeum Volodymyr Birčak, jeho zástupce Mykola Dobrylovskyj a řada dalších členů společnosti. 19. června 1945 vojáci útvaru SMERŠ uvalili "zákaz" na všechny materiály muzea, které byly uloženy v Klementinu a v Archivu Ministerstva vnitra. Byly oficiálně zapečetěny za přítomnosti zmíněných institucí. Začátkem listopadu 1945 dostala sovětská mise rozkaz z Kremlu: předat majetek Ukrajinského muzea jeho původnímu vlastníkovi. Předchozí rozhodnutí tedy bylo zrušeno a všechen majetek se vrátil společnosti. Na základě zmíněného dokumentu, který byl schválen odpovídajícími českými úřady, mohlo muzeum po půlroční přestávce pokračovat v činnosti a využívat vlastní finanční prostředky, které byly do té doby zmrazené v československé bance.

Vzhledem k nové politické situaci, byla znovu schválena změna názvu ze Společnosti Muzea osvobozeneckého boje Ukrajiny v Praze na Společnost Ukrajinského muzea v Praze. Na začátku března 1948 začalo být Ukrajinské muzeum a jeho pracovníci sledováni bezpečnostními orgány. 26. března večer bylo muzeum oficiálně zavřeno. S. Narižnému byly odebrány klíče, razítko a cennosti a Společnost Muzea osvobozeneckého boje Ukrajiny byla písemně zrušena. Od tohoto okamžiku byla zakázána jakákoliv činnost muzea, jehož materiály zůstaly na místě, ale byly opět zapečetěny jako před třemi lety. Materiály muzea postupně byly tajně odváženy do Sovětského svazu a pečlivě zpracovávány v archivech KGB pro takzvané "operativní využití", to je pro boj proti "zahraničním", a "vnitřním" nepřátelům, především proti takzvaným "buržoazním neonacistům". Jejich podstatná část se dostala do Ústředního archivu Říjnové revoluce v Kyjevě. V roce 1958 k nim přibylo téměř deset tun materiálů muzea dovezených z pražského Klementina. V letech 1948, 1958, 1963 byly tedy z Prahy do Sovětského svazu vyvezeny téměř všechny archivní a značná část knižních a muzejních fondů muzea, které byly po vybombardování muzea skladovány ve sklepních chodbách a v prostorách Klementina.

NAHORU
Copyright © 2011 - 2013 (Petr Novák - Společnost Ivana Kondura).
Poslední aktualizace: 14.6.2013